Koncert MÖTLEY CRÜE byl pro mě něco jako splacení dluhu z mládí. Nevím, na co by mě kdo mohl nalákat, když už ne na tento koncert. V roce 1987 na 31. základní škole v ulici Elišky Krásnohorské v Plzni jsem byl asi jediný, kdo tuto kapelu skutečně znal. Všichni ostatní se tvářili, že je také zbožňují, protože to bylo zrovna v módě. Bylo to nedlouho předtím než všichni urostlí blonďáci zjistili, že holky letí spíš na DURAN DURAN. Sotva rozeznali Hitlera od Herkula, ale kandidovali na předsedu pionýrského svazu a člověk nemusel zrovna chodit do tělocviku, aby poznal, že mají malý péra. Rozhodl jsem se přejít do opozice a uznával vše, co mi přišlo alespoň trochu maniakální. MÖTLEY CRÜE stoupali na vrchol slávy a já neměl žádnou holku. V devadesátých letech si všichni metalisti nasadili ponožky z ovčí vlny a stali se z nich pacifisti obdivující PEARL JAM a NIRVANU. Naše teenagerská partička, která chodila večer po sídlišti a dívala se do spodních oken v naději, že uvidíme někoho šoustat, se rázem rozplynula, stejně, jako silné metalové a glamrockové období let osmdesátých. MÖTLEY CRÜE už nebyli v módě a já už měl holku. Byla ošklivá, nalíčená výraznou rtěnkou a umělými řasami a s odstupem času asi i lehce blbá. S holkama to máte jako s kapelama. Tak jak stále nové a nové přicházejí, tak stále nové a nové odcházejí. Pouze silní přežívají a pouze nesmrtelní nikdy neodejdou. Vytříbený smysl pro všechno, co za něco stojí, se mnou doplul až do nového milénia, kdy MÖTLEY CRÜE začali opět fungovat jako normální kapela a ne jako tajemná mlha, o které nikdo neví, co je za ní skryto.

Jasně. Reunion, americký turné, nějaká ta plytká deska a spousta keců. Občas někdo vyjde z mlhy a tváří se slavnostně – posraný Amíci. Celých dvacet let jsem musel čekat, než uvidím svoji nejoblíbenější kapelu na vlastní oči. Takhle dlouho jsem na nic a na nikoho nikdy nečekal. Dneska ty fakani vidí něco v televizi a za týden jdou na koncert. To máte jednou LIMP BIZKIT, podruhé KORN, potřetí MARILYN MANSON. Velký americký hvězdy. „Co děláš v úterý ?“ „Nevím, buď pojedu na SLIPKNOT, nebo půjdu se starou do kina.“„A co dávaj ?“„Prci prci prcičky 4.“  To není o tom, že by se ze mě stával důchodce. To není o závidění. To je o tom, že všichni, co dorazili na pražský koncert MÖTLEY CRÜE, byli nadšení a věrní fanoušci, kteří se konečně dočkali. A je dobře, že jich nebylo tolik. Co s blbama, kteří jdou na LENNYHO KRAVITZE jen proto, že tam jde jejich stará a nechce, aby jí tam nějakej jinej blb čuměl na kozy?

Když začali hrát švédští BACKYARD BABIES, v O2 Aréně bylo na rockový koncert až příliš čerstvého kyslíku. Oproti nedávnému koncertu v Rock Café mě příjemně překvapil zvuk. Dokonce jsem rozeznal i jednotlivé nástroje, což by bylo v takovém prostoru jako Rock Café trochu troufalé. Kapele to šlapalo a byla zábavná. Odehráli příjemný půlhodinový set, kde zahráli průřez toho nejlepšího. „Nomadic“, „Making Enemies is Good“, „Highlights“, „Minus Celsius“. V pauze jsem si koupil za 120,-Kč čtyři připálené kuřecí kosti a jakýsi drobný mužík vedle povstal a řekl: „Dámy a pánové, věnujete-li mi laskavě svou pozornost. Kukátka po stokorunách, majetek na celý život za pouhých sto korun. K dostání pouze pro návštěvníky koncertu a neprodejná kdekoli jinde. Jen ho dejte proti světlu a uvidíte! Děkuji vám dámy a pánové za vaši laskavou pozornost. Nyní projdou mezi vámi pomocníci s kukátky ke koupi.“ Dva uválení vandráci, každý s taškou kukátek, procházeli uličkami a páchlo z nich muškátové víno. Nikdy jsem neviděl, že by si někdo nějaké kukátko koupil. Přesto se domnívám, že když jste je dali proti světlu, byla na skle namalovaná nahá žena.

Další kapela začala hrát a já se z této zábavy odebral raději k pódiu na někdejšího basáka GUNS N´ ROSES. DUFF McKAGAN´S LOADED si to tam dávali s přehledem a naprostou profesionální jistotou. Bylo jasně slyšet, co odlišuje skvělé kapely od těch druhých. Nezáleží, co hrajete, nezáleží jaké písně hrajete, ale záleží, jak je hrajete. Jejich set byl vesměs takový tribute. Zazněly staré songy od GUNS N´ ROSES, covery od THE STOOGES a THE MISFITS apod. Jejich vystoupení doslova odstřelilo BACKYARD BABIES jako nějakou béčkovou kapelu, kterou pro mne již nějakou dobu (díky ubrání na plynu a určitému bigbítovém zobecnění) beze sporu jsou. Duff jakožto nezpěvák zpíval o dvě třídy lépe než frontman BACKYARD BABIES a z pódia se valila neuvěřitelná energie. Skvělá, profesionálně odvedená práce, byla nejen muzikantsky bez chyby, ale byla to i zábava – právě díky písním, které zazněly a které mnozí určitě poznali. Předkapely si MÖTLEY CRÜE vybrali skutečně vkusné. Nikdo nenudil tak, jak se to běžně stává v předprogramech velkých kapel, jež si přivezou nějaké nýmandy, které nikdo nezná, znát nebude a asi ani nechce.

Vše bylo nachystáno a brzy to vypadalo, že se bude dít něco velkolepého. Scéna v duchu posledního alba „Saints Of Los Angeles“ nebyla až tak megamonstrózní, jak jsme od MÖTLEY CRÜE zvyklí z osmdesátých let, ale nikdo snad nemohl očekávat, že tam bude Tommy Lee lítat i s rampou nad publikem. Nabroušená kytara Micka Marse se rozezněla podporována mluveným intrem, opona spadla dolů a byli tady. Z masa a kostí Nikki Sixx, Vince Neil, Tommy Lee a Mick Mars. Americké modly, o kterých si mohl nejeden fanoušek do této chvíle nechat jen zdát, nakopli koncert hitovkou „Kickstart Of My Heart“. Bez větších prostojů následovala jedna klasická pecka za druhou – „Wild Side“, „Shout At the Devil“, „Live Wire“, „Too Fast For Love“. Chvíli jsem měl trochu strach, aby si nevystříleli všechny náboje na začátku, ale pak jsem si uvědomil, že MÖTLEY CRÜE je kapela, která má zásobu hitovek na dva takové koncerty.

Usměvaví chlapíci v letech příjemně překvapili svým přístupem ke koncertu. Člověk čte tuhle a támhle o nafoukaných rockových hvězdách a že právě na MÖTLEY CRÜE se stížnostmi nikdy nešetřilo. Bylo vážně milé vidět frontmana Vince Neila jako pohodového týpka rozdávajícího svým projevem po Aréně dobrou náladu. Mick Mars vypadal přes svůj zdravotní handicap (Bechtěrevova nemoc) skutečně mysteriózně a patří mu můj velký obdiv, že je vůbec ve svém stavu schopen podstoupit celosvětové turné. Můj děda trpěl stejnou chorobou a čtyřicet let strávit na jednom vypolstrovaném křesle. Mars si se svými kytarovými riffy a sóly poradil bez mrknutí oka, které přes jeho klobouk už deset let nikdo neviděl. Třeba před lety, na koncertě populárních PLACEBO, stáli za pódiem dva fachmani, kteří přikrmovali kytarové riffy, aby nebyla muzika plytká. Ale MÖTLEY CRÜE si to dali pěkně poctivě bez dokrmovaček s jednou kytarou a ve výsledku nebyli o nic horší, právě naopak.

Po aktuální písni „Saints Of Los Angeles“ se nám představil týpek, na kterého byli zvědaví snad všichni. Tommy Lee předstoupil před dav a svým osobitě magoroidním způsobem věčného chuligána promlouval k publiku, jako kdyby mluvil se svým kámošem. Jeho neskutečné charisma mu napomáhá v tom, že ať udělá nebo řekne cokoli, vždycky to vypadá dobře a vy to budete respektovat. Tommy Lee je prostě pašák a strávit s ním chlastačku musí být opravdu velice zábavné zvěrstvo. Po té nakopnul bicí těžkým jednoduchým rytmem, ozvaly se úvodní tóny věčné klasiky „Looks That Kill“ a masakr pokračoval. Na postraních plátnech se začala pomalu objevovat stále zajímavější projekce smíchaná z Mechanického pomeranče, politických prostřihů a nějakého porna. Žádné sraní s mladou paní. Následovaly další pecky „Girls, Girls, Girls“, „Motherfucker Of The Year“, „Same O´Situation“ nebo uhlazenější „Don´t Go Away Mad“, kde si zahrál na kytaru i Vince Neil.

Jediné, co by snad mohl někdo koncertu vytknout, je fakt, že komplet všechny doprovodné vokály v refrénech jely ze smyček. Každý ať si posoudí sám jestli je to dobře nebo špatně. Těžko soudit v době, kdy smyčkové podklady dnes používá snad už každý. Pokud to někoho z muzikantského hlediska pohoršuje, chápu to, protože živý koncert by asi měl být naživo. Pokud je vám to jedno jako mně, nemusíte si špinit mozkové drážky šťouráním se v nesmyslných dohadech, že by žáby žraly špek, a užít si koncert MÖTLEY CRÜE i s vokály, které jsou pro ně tak typické a bez kterých by to prostě nebylo ono. Hotovo dvacet. Poslední pecky - „Primal Scream“ a „Dr.Feelgood“ už jely do grandiózního finále. Jako přídavek nám MÖTLEY CRÜE naservírovali oblbovák v podobě cajdáčku „Home Sweet Home“. Na pódium bylo přivlečeno obrovské bílé křídlo, kolem něhož se „dojemně“ seskupili všichni členové a začali se navzájem kamarádsky pošťuchovat, což si mohli podle mého odpustit. Happyendy ať si zkouší na nějaký podělaný Amíky, já tam přišel kvůli rock´n´rollu a filmy s Willem Smithem mě nebaví.

Závěr. Koncert to byl vydařený a já osobně byl nadšen. Snad jen určitá nezúčastněnost hlavního mozku kapely Nikkiho Sixxe byla pro mne mírným zklamáním. Jeho party skutečně nejsou tak složité a když už se chudák stařec Mars sotva drží na nohou, mohl by Sixx alespoň předstírat, že ho to hraní ještě baví. Veškerá aktivita byla takhle hozena na bedra Vince Neila, který si s tím však poradil více než dobře.

Fotografie:
www.bbc.co.uk
www.theurbanwire.com
www.germany.real.com